Grantovi Muži  

 REFLEX 25-09

V Americe končí časosběrná studie osudů zhruba tří set mužů, kteří se zapsali do prvních ročníků Harvardovy univerzity na konci čtyřicátých let. Vědci sledovali jejich životy sedmdesát dva roky. Tvrdí, že našli zdroje lidského štěstí.

Studie jmenuje podle svého prvního sponzora, byznysmena W.T.Granta, majitele sítě velkoobchodů. Vymyslel ji lékař Arlie Bock. Tvrdil, že se tehdejší medicína příliš věnuje nemocným lidem. Zjednodušuje lidské bytosti na soubory příznaků a pozoruje je jen optikou jednotlivých úzkých specializací. Rozhodl se proto vybrat 268 zdravých mladých mužů a sledovat síly, které je budou celý život formovat. Sestavil tým lékařů, fyziologů, antropologů, psychologů, psychiatrů a sociálních pracovníků a ti měřili.

Změřili na studentech všechno, co se změřit dalo. Použili i takové novinky jako tehdy čerstvě vynalezený přístroj nazvaný elektroencefalograf. Sociální pracovníci se při návštěvách vyptali na rodinné historie účastníků experimentu.

Zkoumaní studenti dostali za úkol říct, co jim připomíná deset rozpitých inkoustových skvrn na standardizovaných tabulích Rorschachova testu, odevzdali vzorky vlastního rukopisu a absolvovali diagnostické pohovory s psychiatry.

První výsledky studie zveřejněné ve vědeckých časopisech měly titulky jako „klidová tepová frekvence a krevní tlak ve vztahu k fyzické kondici mladých mužů“. Jak se postupně ukazovalo, většina odborníků z Bockova týmu se nedokázala přenést přes hranice svých specializací.

V roce 1967 se o studii dozvěděl dnes čtyřiasedmdesátiletý psychiatr George E. Valliant a rozhodl se vědecky využít potenciálu, který se skrýval v projektu Grantovi muži.

Obranné mechanismy

Napsal sedm knih, z nichž velká část byla založena na poznatcích z výzkumu Grantových mužů. Jako psychoanalytik se u účastníků studie soustředil hlavně na sledování obranných mechanismů. Koncept obranných mechanismů formuloval Sigmund Freud a rozpracovala jeho dcera Anna. Valliant je vysvětluje jako duševní ekvivalent hojivých procesů. Když se pořežeme, teče nám krev. Abychom nevykrváceli, vytvoří se sraženina. Obranné mechanismy nás brání před psychickým vykrvácením.

Zažijeme-li nějaký životní otřes nebo prohru, pomáhají nám se s nimi vyrovnat. Stejně jako nám krevní sraženina na nesprávném místě může uškodit, může nám uškodit i nesprávný obranný mechanismus. Psychologové je rozdělili podle závažnosti.

Nejhorší jsou ty první úrovně – popření vnější reality, jako paranoia, halucinace nebo megalomanie. Druhá úroveň obranných mechanismů je vyhrazena pro nedospělé obrany: fantazie, promítání vlastních negativních stránek do jiných lidí nebo hypochondrie. Třetí úroveň patří neurotickým obranám, které používají obyčejní lidé. Příklad je intelektualizace (soustředění na formální stránku věci, abychom se vyhnuli nepříjemným emocím) nebo přesunutí (místo krásné ženy, jež ho nechce, si muž vybere její ošklivější kamarádku). Nejvyspělejší jsou mechanismy čtvrté úrovně, do kterých se počítá humor nebo altruismus.

Valliant našel příklady správných i nesprávných obran: třeba dva muži, jež si pojmenoval „David Goodhart“ a „Carlton Tarrytown“. Oba vyrůstali osaměle. Goodhart byl z dělnické rodiny. Jeho otce popsala matka jako nervózního, vznětlivého a úzkostného alkoholika. Tarrytownovi byli o něco bohatší. Žili na předměstí. Otec Tarrytown byl také alkoholik a paní Tarrytownová zase depresivní, takže se jejich syn bál, že spáchá sebevraždu.

Goodhart se stal vůdcem hnutí za lidská práva, což Valliant považuje za případ správné, dospělé obrany čtvrté úrovně. Žil 70 let. Tarrytown vystudoval medicínu, ale nechal praxe a stal se státním úředníkem. Třikrát se rozvedl a svou bolest utápěl v alkoholu a sedativech. Spáchal sebevraždu ve 53 letech.

Nástup pozitivní psychologie

Když začala psychoanalýza ustupovat exaktnějším přístupům studia a léčení lidské duše, jako byla kognitivní psychologie a biologická psychiatrie, hrozilo Grantově studii, že zastará. Zvrat přišel na konci devadesátých let minulého století s nástupem pozitivní psychologie. Jejím apoštolem je Martin Seligman, šéf centra pro pozitivní psychologii na Pensylvánské univerzitě, jinak známý i kvůli výzkumu depresí. Ten přijal George Vallianta jako patrona myšlenky, že psychologie může zlepšovat i obyčejné života, nejen léčit nemoci.

Když se Vallianta zeptali, co se ze studia Grantových mužů naučil, odpověděl: „Jediná věc, na níž v životě záleží, jsou vaše vztahy k ostatním lidem.“.

RADEKJOHN